Pro úvodní a velice názornou představu o tom, že pochod smrti byl vždy naplněn zlovůlí, bestialitou a nepředstavitelným sadismem, nejprve jako příklad za jiné svědectví o pochodu smrti z KT Johanngeorgenstadt do Terezína, jehož osud je dostatečně prověřen a které v podstatě přejímám z knihy Ireny Malé a Ludmily Kubátové Pochody smrti (Praha 1965, s. 58–62) a to jednak pro jeho názornost, jednak pro jeho vyjádření návaznosti své práce na knihu těchto mých předchůdkyň.

Dne 16.4.1945 vyjel transport 822 politických vězňů, muži, ženy, i děti, z KT Johanngeorgenstadt. Transport doprovázeli příslušníci SS a ženy dozorkyně SS, které mnohdy s vězni jednaly hůře než SS–manni. Vlakem jeli až do Karlových Varů, odtud šli pěšky, cesta byla dlouhá 125 km, potravu dostali na jeden den.

Těsně před půlnocí 17.4.1945 zastavil vlak v Perninku. Ráno muselo asi 40 vězňů opustit vagóny a odejít v doprovodu hauptsturmführera Kolaschewitze a SS–manna Finka do nedalekého lesa. V lese museli vykopat asi 1 m hluboký příkop, v němž skončilo život 26 vězňů: 1 střelen do týla, 4 ubiti tupým předmětem, 20 pohřbeno za živa, když při kopání hrobu padli vysílením a zůstali ležet ( o pohřbení za živa svědčilo vdechnutí hlíny do plic). Asi 10 z těch, kteří mrtvé pohřbívali, muselo na nedaleké louce strhnout drn a hrob přikrýt. Potom je zahnali zpět do vagónů.

Do Nové Role u Karlových Varů dorazil transport 17.4.1945, zde byl ženský koncentrační tábor (dále jen KT), jehož velitel odmítl vězně přijmout, proto zůstali ve vlaku a to po dva dny. Žeň této nucené zastávky byla hrozná. Již první den večer přivezly 2 selské povozy ke hřbitovní zdi novorolského táborového hřbitova 41 mrtvých. Dochovalo se o tom svědectví bývalých novorolských vězňů, kteří je pohřbívali na vězeňském hřbitově v blízkosti tábora… V něm se hovoří o 33 a 22 mrtvých ve společných hrobech. Ráno vyrozuměl přednosta železniční stanice vedoucí KT Nová Role, že na nádraží leží dalších 12 mrtvých z transportu a žádal o jejich pohřbení. Při pohřbívání se zjistilo, že většina mrtvých měla střelné rány na hlavě: tři z nich však v době popravy ještě žili a nesli stopy krutého zacházení. Vězni se zdráhali je pohřbít, proto přišel rottenführer Ries a umírající ranou do hlavy zastřelil.

Na nádraží Karlovy Vary–Přehrada došli nešťastníci 19.4.1945. Zde zůstalo 150 mrtvých, kteří byli pohřbeni na židovském hřbitově v Karlových Varech v hromadných hrobech. Byli naházeni v několika vrstvách na sebe v hloubce 1 m. Mezi nimi byly i stařeny ve věku 70 let, některé oběti měly ruce svázané drátem, u nich byla většinou zjištěna střelná rána. Též tam byla asi dvouměsíční holčička, která zemřela na zápal plic a střevní katar. Mrtví byli pohřbíváni v noci a 3 vězni, určení k této práci, byli u hrobu zastřeleni.

Po příchodu 22.4.1945 do Tepličky, kde se zdrželi 48 hodin, byli vězni ubytováni v bývalé porcelánce, kde byl opuštěný již tábor sovětských zajatců. Další oběti – 15 osob – byli pohřbeny v hromadném hrobě v severní části porcelánky, a to v ohybu silnice za továrním komínem. Dne 27.4.1945 došel transport až do Bochova a byl ubytován ve stodolách města. Našli se odvážní a nezaslepení lidé, snad Němci, kteří „heftlinkům“ přinesli trochu brambor a zeleniny. Ráno leželo před stodolami a na cestě od Tašvic k Bochovu 35 ubitých a zastřelených vězňů. Kousek za Bochovem zůstali ležet v příkopě noví mrtví. Za hřbitovní zdi byly tyto oběti nacistické zběsilosti pohřbeny v hromadném hrobě v hloubce 90 cm. Druhý den, 28.4.1945 při pochodu obcí Budov zahynuli 4 vězni, kteří byli pohřbeni pod vrchem Mühlbergem.

Večer 28.4.1945 došel transport do Lubence. Starosta dostal příkaz opatřit jídlo, ubytování a místo pro hromadný hrob. Na noc byli vězni zahnáni do stodol. Ráno už byli někteří mrtví a další neschopní chůze byli zastřeleni. Druhý den 29.4. bylo u tohoto hrobu slyšet střelbu. Svědek viděl, jak do jámy byla házena svlečená těla. SS–vedoucí transportu dal starostovi příkaz, aby mrtví byli zahrabáni v hromadném hrobě na opuštěném místě v akátovém háji pod Nahořečicemi.

Vězni, kteří nemohli dále, byli stříleni a házeni do příkopů podél silnice. U Maloměřic v lese bylo zastřeleno 6 vězňů, které pohřbili u hřbitovní zdi společně s dalšími – celkem v počtu 16 mrtvých. V Blatné jsou dva hroby s 34 mrtvými. Těsně za obcí zastřelili strážní SS dalšího vězně, který je v hrobě u silnice. Další 3 vězně zastřelili v katastru obce Veličin a i je pohřbili do hrobů u silnice. V Patuchovicích byly dva hroby, v jenom 11 vězňů a v jednom jeden. V Žihli pak SS nechali vykopat další hromadný hrob a do něj uložit 259 (jedna zpráva mluví o dokonce 273) obětí.

V prvých dnech měsíce května došel transport mužů, žen i dětí do Vysoké Pece a nocoval na pile Josefa Schulze, č.p. 95. Pro nedostatek místa v kůlně, kde se nocovalo, byl jeden muž umačkán a zůstal v kůlně ležet. Velitel transportu jej nechal vynést na stanovém dílci na louku před pilou a ježto ještě jevil známky života, vytáhl jeden poddůstojník pistoli a ranou do hlavy jej zastřelil. Při prohledávání domu a pily našli 3 vězně schované ve sklepě u dynama, které týž poddůstojník vybídl, aby vystoupili z úkrytu. Jakmile prvý z nich vystrčil hlavu, byl jím zastřelen z pistole do levého spánku a zůstal ležet na místě. Druhého nechal vrah vystoupit až na dřevěné schody, kde jej rovněž zastřelil ranou z pistole do hlavy. Třetího, posledního, vyvlekl před kůlnu a pojednal s ním stejně. Všichni zastřelení byli před odchodem transportu spoluvězni na louce zakopáni.

„Po návratu na nádraží v Blatné byl transport naložen do vagónů a dopraven do Kštic u Podbořan, kde zůstal dva dny. V několika hromadných hrobech bylo zde pohřbeno 234 obětí. Dalších 27 mrtvých vězňů bylo odvezeno do Pšova a pohřbeno mimo hřbitovní zeď v několika vrstvách, v hloubce 60 cm. Další hrob dvou obětí vyhozených z vlaku u železniční trati byl v katastru Dolánky (trať Plzeň – Duchcov).

V Lovosicích dne 6.5. 1945 uprchli strážní SS a vězni se rozešli do svých domovů. Zbylo jich jen 28.“ „Ve dnech 28.6.–3.8.1945 byly za přítomnosti zástupců SSSR, Anglie, Francie a Polska otevřeny hromadné hroby v katastrech tehdejších okresů Loket, Karlovy Vary, Podbořany a Žlutice. Hroby byly otevřeny na místech předem zjištěných a to podle údajů dvou vězňů z tohoto transportu, kterým se podařilo uprchnout. Při tom byly nalezeny i oběti jiných transportů, které procházely tímto krajem. Protokol hovoří o 935 mrtvých nalezených v hromadných hrobech v této oblasti. Komise zjistila 96 střelných ran vypálených zezadu do šije, 13 střelných ran zezadu do hrudníku, 109 ran tupým nástrojem – zřejmě pažbou – do hlavy. U mrtvých – jen s nepatrnými výjimkami – byla zjištěna enormní tělesná sešlost. Otevřené dutiny břišní dokázaly, že příčinou smrti nezastřelených a neubitých vězňů byl ve velké většině hlad. Při tom se pátralo především po národností obětí. U části se však nepodařilo nalézt ani označení, ani vězeňské číslo. Podle nalezeného označení národností bylo v hromadných hrobech pohřbeno: 119 Poláků, 36 Francouzů, 77 Rusů, 15 Belgičanů, 6 Čechů, 1 Litevec, 12 Slovinců, 16 Ukrajinců, 8 Italů, 1 Řek, další lidé – 589 mužů a žen blíže neurčené národnosti, jakož i jedno dítě.